„Některé sny se jen zdají, jiné jdou hlouběji.“
Josef Kainar možná nepatří mezi nejslavnější české básníky (ostatně, kdo by se také divil, v konkurenci Jaroslava Seiferta, Karla Hynka Máchy, Petra Bezruče či třeba Ivana Blatného), ale je na něj mnohdy zapomínáno. To však neznamená, že by jeho dílo bylo nějakým způsobem nezajímavé nebo nedůležité, ba naopak, jeho práce ovlivnila řadu umělců zejména v druhé polovině 20. století.
Kromě básnictví se věnoval také výtvarnému umění a novinařině, vynikl coby dramatik a překladatel, a to jak moc renesančním člověkem byl, rovněž dokládá i fakt, že byl hudebně nadaný, jelikož hrál na housle, klavír a kytaru, přičemž s těmito nástroji hojně koncertoval. Pakliže bychom ho měli zaškatulkovat k nějakému hudebnímu žánru, patrně by nejlépe odpovídal jazz. Pro zajímavost, často se uvádí, že měl dokonce absolutní hudební sluch.
Život
Josef Kainar se narodil 29. června 1917 v Přerově jako druhé dítě železničního úředníka Josefa Kainara a jeho manželky Josefíny. Do rodiny patřila ještě dcera, kterou pojmenovali Irena.
Když bylo malému Josefovi sotva deset let, rodiče se rozvedli a on poté žil s otcem a nevlastní matkou v Olomouci, kam se tato nová rodina přestěhovala. Sestra zůstala u matky.
Nutno podotknout, že s „macechou“ neměl nikterak dobré vztahy. Možná i to se nakonec projevilo v tom, že více tíhl ke své biologické matce, která ho (podobně jako Irenu) vedla k hudbě, jenž v jeho životě hrála vždy výraznou roli.
Toto ne právě ideální rodinné klima možná také stálo za problémy se školní docházkou i prospěchem, které tohoto budoucího skvělého autora během gymnaziálních a posléze i univerzitních let, provázelo.
V sedmnácti letech, tedy v době, kdy docházel na přerovské gymnázium, sám sebe postřelil revolverem, díky čemuž musel na operaci. Zřejmě chtěl pouze zapůsobit na dívku, jenž nešťastně miloval, než že by hodlal spáchat sebevraždu, nicméně jisté pochyby tady asi navždy zůstanou. Za tento svůj kousek si nicméně vykoledoval nejen o stupeň zhoršenou známku z chování, ale i ředitelskou důtku, která byla udělena i jeho spolužákovi, který mu zbraň vypůjčil.
I další roky studia se táhly v podobném oparu předchozích průšvihů, a proto i na gymnáziu v Olomouci, kam posléze přestoupil, musel hned dvakrát kvůli vysoké absenci opakovat ročník. To vyvrcholilo až přestupem na gymnázium v Hlučíně, které dnes mimochodem nese jeho jméno, což se ukázalo jako klíčové, jelikož zde už nebyl pod dohledem otce a jeho manželky. Dokonce se mu oproti předchozím letům výrazně zlepšil prospěch a odmaturovat z českého a francouzského jazyka, mu nakonec nedělo problém. Právě tyto dva předměty se poté rozhodl studovat dále a to v rámci Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, avšak studium musel přerušit kvůli uzavření vysokých škol mezi lety 1938-1939. Po skončení války se už ke studiu nevrátil.
Po „dokončení“ studií se naopak vrátil k otci, který v té době žil nedaleko Ostravy. Tam našel nejdříve práci u drah, kde pracoval jako pochůzkář, aby se později dostal k Doležalovu orchestru, ve kterém se uplatil jako kytarista. V té době se také seznámil s členy Skupiny 42, kam patřili třeba Ivan Blatný či Jindřich Chalupecký a Ohnice, kterou reprezentovali pro změnu hlavně Kamil Bednář, Josef Hiršal a Václav Černý. Silné přátelství si vybudoval také s Oldřichem Mikuláškem. I díky nim se na čas usadil v Brně, kde pracoval jako redaktor deníku Rovnost a spolupracoval rovněž s pražským Divadlem satiry.
V roce 1947 se Kainar oženil se svou první manželkou Alicí, ale také vstoupil do Komunistické strany. V té době se věnoval psaní a kreslení do Svobodných novin. Tento rok byl vůbec dost možná tím nejdůležitějším v jeho životě, protože se také stal oficiálně spisovatelem z povolání. Nicméně už tehdy se u něj začaly projevovat zdravotní potíže, jelikož měl problémy s látkovou výměnou. To ho přinutilo se také léčit. Ovšem, léčil se pouze krátkodobě.
V druhé polovině 50. let se přesunul do Prahy už se svou druhou ženou. Posléze pracoval také u filmu, kde psal různé komentáře, písně, ale i náměty nebo dialogy. Nějakou dobu působil i jako pomocný režisér, kupříkladu na filmech Sen noci Svatojánské nebo Pohádka v tramvaji. Nejznámějším počinem v oblasti kinematografie je pak bezpochyby scénář k filmu Baron Prášil z roku 1961, na kterém se podílel společně s Karlem Zemanem a Jiřím Brdečkou.
Už v roce 1967 byl jmenován zaslouženým umělcem, ale neustával v práci a nápadů měl stále přehršel, avšak řadu projektů nestačil dokončit, protože zemřel 16. listopadu 1971 v pouhých 54 letech na infarkt. Pohřben je pak na Vyšehradském hřbitově v Praze.
O Josefu Kainarovi byl v roce 2005 natočen zhruba hodinový dokument s názvem Blues o mrtvém vrabci, který režíroval Štěpán Kačírek. Ve snímku na něj vzpomínají jeho kolegové a přátelé, kupříkladu Milan Uhde, Gabriela Osvaldová, Vladimír Mišík či Jiří Černý.